rezidentni_parkovani - QUICK MAGAZÍN | TIŠTĚNÝ ČASOPIS | Aktuality | Zdraví | Trendy | Historie | Právo | Ekonomika | Politika | www.quick-magazin.cz

QUICK MAGAZÍN - LIVE VYSÍLÁNÍ
Aktuality     Zdraví     Trendy     Právo     Ekonomika     Politika     Gastronomie     Eshop     LIVE
Přejít na obsah

Rezidentní parkování


Právní věta: Nejedná-li se s ohledem ke konkrétním skutkovým okolnostem o případ zneužití práva za účelem obcházení organizace dopravy na území obce ve smyslu § 23 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je nutno jako silniční motorové vozidlo fyzické osoby podle odst. 1 písm. c) tohoto ustanovení chápat i vozidlo ve společném jmění manželů, a to i ve vztahu k tomu z manželů, který není jako vlastník či provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla, resp. v registru silničních vozidel.

V jaké právní věci se otázka REZIDENTNÍHO PARKOVÁNÍ řešila? Upravený text NSS ve stručný popis:

Věc: Paní V.P. proti Úřadu městské části Praha 6 o žalobě proti nezákonnému zásahu, o kasační stížnosti žalobkyně.

Žalobkyně požádala písemně žalovaného o vydání oprávnění k rezidentnímu parkování v Praze 6, a to k automobilu, který je ve společném jmění jejím a jejího manžela.

Přípisem žalovaný žalobkyni sdělil, že jí nemůže vyhovět, neboť žalobkyně není vlastníkem vozidla dle technického průkazu a registru silničních vozidel, tedy nesplňuje podmínky pro získání parkovacího oprávnění.

V předchozí komunikaci s žalobkyní žalovaný odkazoval na Metodiku vydávání parkovacích oprávnění/karet pro zóny placeného stání v hl. m. Praze vydanou Magistrátem hl. m. Prahy (dále jen „metodika“), která vydání parkovacího oprávnění v situaci žalobkyně neumožňuje.

Žalobkyně proto podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, jejímž prostřednictvím se domáhala, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práva žalobkyně na registraci a vydání parkovacího oprávnění k rezidentnímu parkování pro Prahu 6 a současně, aby uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni parkovací oprávnění na předmětné vozidlo. Městský soud žalobu zamítl.

Metodiku vydává Magistrát hl. m. Prahy, který je na základě nařízení č. 7/2016 Sb. hl. m. Prahy, oprávněn závazně upravit ve svém územním obvodu podmínky pro vydávání parkovacích karet (oprávnění). Městský soud konstatoval, že magistrát má právo rozhodnout, že vlastnictví k vozidlu bude prokazováno pro účely vydávání oprávnění pouze technickým průkazem. Jde o zjevně účelné řešení pro rychlé a jednoznačné prokázání vlastnictví vozidla. Zjišťování skutečného vlastnictví vozidla by pro účely vydávání parkovacích karet znamenalo zvýšenou časovou náročnost a vysoké nároky na odbornost zaměstnanců žalovaného.

Městský soud uzavřel, že pokud žalobkyně není uvedena v technickém průkazu jako vlastník, ani jako provozovatel, nesplňuje podmínku pro vydání oprávnění k rezidentnímu parkování. Žalovaný se tak vůči žalobkyni nevydáním oprávnění k rezidentnímu parkování z důvodu nesplnění jedné z podmínek metodiky nedopustil nezákonného zásahu.

Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které namítala, že městský soud založil svůj rozsudek stejně jako žalovaný na tom, že nesplňuje podmínku metodiky. Žalobní námitky však mířily proti tomu, že správními orgány uplatňovaný výklad metodiky neoprávněně zužuje právní vztah k vozidlu pouze na vlastnictví vozidla prokázané technickým průkazem vozidla.
Takový výklad metodiky je však dle stěžovatelky v rozporu s jejím obsahem.
Stěžovatelka tedy nesouhlasila se závěrem městského soudu, že pokud nebyla uvedena v technickém průkazu, nesplňovala podmínku pro vydání oprávnění k rezidentnímu parkování.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka svou argumentací staví na ustanovení metodiky, že „musí existovat právní vztah k vozidlu“, nicméně zcela opomíjí další ustanovení metodiky, která danou problematiku komplexně upravují. Městský soud se s námitkami vypořádal a žalovaný považuje jeho rozsudek za správný.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil dne 31. 10. 2019 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.





ilustrační foto: Pixabay


VÝBĚR Z ODŮVODNĚNÍ NSS:


- stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že žalovaný jako právní vztah k vozidlu uznává i jiné vztahy než vlastnictví, například smlouvu o zapůjčení vozidla, či užívání vozidla zaměstnancem. Právní vztah k vozidlu na základě společného jmění manželů považuje stěžovatelka za rovnocenný výše uvedeným

- oprávnění obce regulovat na svém území využívání parkovacích míst vychází z § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích: „Pro účely organizování dopravy na území obce může obec v nařízení obce vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy...  k stání silničního motorového vozidla fyzické osoby, která má místo trvalého pobytu
nebo je vlastníkem nemovitosti ve vymezené oblasti obce...

- ustanovení § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích umožňuje obci vymezit území obce, na kterém bude regulovat stání vozidel a dále v souladu s cenovými předpisy stanovit za stání vozidel v tomto území poplatek. Písmeno c) výše uvedeného ustanovení dává obci pravomoc zavést tzv. rezidentní parkovaní, tedy vázat možnost stání motorového vozidla ve vymezeném území na určitý bližší vztah k území, jakým je trvalé bydliště v dané oblasti, vlastnictví nemovitosti či sídlo provozovny právnické či fyzické podnikající osoby. Podmínkou pro získání parkovacího oprávnění (což vyplývá i z metodiky, kterou se žalovaný řídí) je pak výše uvedený blízký vztah k danému území, prokázání právního vztahu k vozidlu a zaplacení částky stanovené ceníkem

- Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil, že vydávání parkovacích oprávnění pouze osobám s určitým blízkým vztahem k území není diskriminační vůči osobám nemajícím tento vztah k území

- využije-li obec svého oprávnění a zavede v určitých oblastech regulaci parkování navázanou na vztah k území, musí respektovat limit zákonného zmocnění, který § 23 zákona o pozemních komunikacích vymezuje. Není na libovůli obce, co bude považovat za blízký vztah k území, neboť v tomto směru zákon regulaci jasně stanovuje. Co se týče vztahu osoby k vozidlu, pro jehož stání v území žádá o vydání oprávnění, zákon konkrétní pravidla nestanoví. Ani v takovém případě však obec nemůže při regulaci postupovat svévolně. Ačkoliv v nařízení č. 7/2016 Sb. hl. m. Prahy, Rada hlavního města Prahy u vozidla fyzické osoby odkázala na § 4 odst. 2 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, který vymezuje, že v registru silničních vozidel se uvádí údaje o vlastníku a provozovateli, tento odkaz se v zákoně o pozemních komunikacích u vymezení „silničního motorového vozidla fyzické osoby“ nenachází. Zároveň je z metodiky vydané Magistrátem hlavního města Prahy zřejmé, jak upozorňuje stěžovatelka, že žalovaný nevyžaduje vlastnictví, resp. prokazování právního vztahu k automobilu zápisem vlastníka v technickém průkazu, jako jedinou variantu právního vztahu k vozidlu

- na základě metodiky žalovaný jako právní vztah k vozidlu uznává například dlouhodobý pronájem vozidla z autopůjčovny, svěření služebního automobilu zaměstnavatelem k soukromým účelům či užívání vozidla na základě leasingové smlouvy. Takové vztahy pak musí žadatel prokázat nejčastěji smlouvou či potvrzením od zaměstnavatele a technickým průkazem či osvědčením o registraci vozidla.

- dle Nejvyššího správního soudu není akceptovatelné, aby žalovaný odepřel vydat parkovací kartu osobě, která má k vozidlu právní vztah z titulu společného jmění manželů, s odůvodněním, že pro vydání parkovací karty nesplňuje podmínku vlastnictví vozidla, neboť není uvedena v technickém průkazu vozidla

- Nejvyšší správní soud v tomto směru souhlasí se stěžovatelkou, že vztah k vozidlu vyplývající ze společného jmění manželů je v dané situaci rovnocenným právním titulem

- zákon, na jehož podkladě obec může zavést regulaci stání vozidel, neobsahuje konkrétní podmínky pro prokázání právního vztahu k vozidlu, na rozdíl od vymezení, co se rozumí blízkým vztahem k území. V takovém případě však musí obec postupovat tak, aby vymezením kritérií neodůvodněně neznevýhodňovala osoby ve srovnatelném postavení, aniž by k tomu měla legitimní důvod. Při určení, co bude považovat za právní vztah k vozidlu a co nikoliv, tedy obec nesmí postupovat svévolně

- systém registru silničních vozidel neumožňuje jako vlastníky vozidla zapsat více osob, přestože je poměrně běžnou skutečností, že jeden automobil může být ve vlastnictví více osob, zejména na základě společného jmění manželů, které za splnění zákonných podmínek vzniká přímo ze zákona (§ 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)

- žalovaný musí jako právní vztah k vozidlu uznat společné jmění manželů, a to tehdy, nejedná-li se v daném případě o obcházení právních předpisů se snahou registrovat jedno vozidlo ve více oblastech jako vozidlo první, tedy dle ceníku cenově zvýhodněné oproti druhému a dalšímu následujícímu vozidlu. S ohledem na omezený počet parkovacích míst na místních komunikacích, regulační charakter parkovacích zón a zejména na skutečnost, že se jedná o zvýhodnění oproti standardní ceně za parkovací oprávnění, je legitimní takové zvýhodnění poskytnout každému vozidlu pouze jedenkrát, bez ohledu na skutečnost, že může být vlastněno více osobami, které mohou mít trvalé bydliště v různých částech obce. Je legitimním cílem zamezit možné snaze opatřit si parkovací oprávnění k jednomu vozidlu ve více zónách za sazbu stanovenou pro první vozidlo fyzické osoby s odůvodněním, že se jedná o vozidlo ve společném jmění manželů, neboť takové počínání by bylo zjevně v rozporu s oprávněným účelem dané regulace. S ohledem na skutečnost, že parkovací oprávnění jsou vydávána v elektronické podobě, tedy registrací registrační značky automobilu, nemělo by ověření této skutečnosti být v konkrétních specifických případech problematické

- ovšem i pokud by se prokázalo, že vozidlo, které je ve společném jmění manželů a pro které je v určité vymezené oblasti požadováno parkovací oprávnění, má již vydánu parkovací kartu pro jinou vymezenou oblast hl. m. Prahy, je žalovaný povinen v maximální možné míře respektovat vlastnické právo manželů a možnost jeho uplatňování. Například tím, že na takový případ bude nahlížet, jako by se jednalo o druhé či další vozidlo téhož vlastníka, a tedy vydá parkovací oprávnění pro druhou vymezenou oblast za vyšší poplatek dle platného ceníku. Samozřejmě se ani tento požadavek neuplatní, vyjde-li na základě konkrétních skutečností najevo, že jde o případ zneužití práva za účelem obcházení zákonem umožněné regulace.

zdroj: Sbírka rozhodnutí NSS 1/2020, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, čj. 1 As 10/2019-32



vloženo: 27.02.2020,  poslední aktualizace stránky: 27.02.2020





Návrat na obsah